29. 3. 2013

DIVAN design, rozhovor šéfdesignérem Ivanem Dlabačem

Jak zpětně hodnotíte projekt Designem k prosperitě?

Je to projekt přímo pro firmy, protože těm poskytuje vodítko, jaký dává design smysl po ekonomické stránce. Já jsem chtěl být pyšný výtvarník a prolétnul jsem školou s tím, že budu dělat hodně výtvarné a zkroucené věci, ale dovedlo mě to k průmyslu a vím, že k tomu mám potenciál větší než k výtvarnu. Dokážu věci odhadovat tak, aby ekonomicky byly chytré a zároveň prodejné. Na tom jsme postavili celé studio. A vy mluvíte o stejné věci.

Jak v současnosti funguje Unie profesionálních designérů, které předsedáte?

Protože bylo zrušeno Design centrum, najednou tu nebyla profesní, odborná komunikace na téma průmyslového designu, pouze toho lifestylového nebo výtvarného designu. Řekli jsme si: „Založíme neziskovou organizaci, domluvíme se s ostatními designéry a začneme dělat osvětu tak, abychom všichni měli dost práce.“ Tak jsme pracně několik měsíců sháněli kontakty, obtelefonovávali, připravovali a dali dohromady první schůzi. Vznikla rada, já jsem se stal prezidentem, začali jsme se scházet a řešit, jak bychom mohli pokračovat. Ale zásluhou jediného člověka začal vznikat svár a nebyli jsme plně funkční, abychom se posouvali někam dál. Zůstalo to v takovém stagnujícím období, kdy se občas k něčemu vyjadřujeme, dáváme rozhovory nebo ceny v rámci Národní ceny za studentský design. Já jsem ale připraven znovu svolat radu a dát to dohromady, kdykoli by se zvedla potřeba s tou organizací nějak pracovat.

To asi ukazuje na fakt, že designéři sami nejsou schopni zasuplovat funkci Design centra, souhlasíte?

Nejde to. Jsou to výtvarníci, mají jiné myšlení. Minimum těch lidí má v sobě nějaký obchodní potenciál, se kterým pracuje a dokáže prosazovat myšlenky mimo obor. Já třeba částečně tu schopnost asi mám. Jsou i jiní lidé, kteří mají mnohem větší schopnosti řídící než designérské, ale protože nebyli u vzniku nebo nemají statut řídící osoby, tak procesy v Unii spíš schazují. Je to bolestivá věc. Pořád si říkám, že se třeba něco uklidní v politice, třeba přijde nějaká organizace a bude se snažit nějak rozhýbávat.

Líbí se mi komunikace směrem k výrobcům, protože výrobci si mohou začít říkat: „Kde máme brát informace? Proč se ptáme a nikdo nám tu informaci nedává, když jsme hospodářsky silní a máme přínos do ekonomiky? Proč nám stát nezajišťuje informace, když chceme něco vědět? Proč se musíme chodit ptát do soukromých firem?“ Zároveň se ve správě státu musí najít člověk, který o tom malinko něco ví a má zájem. Je tady spousta lidí, kteří se různými iniciativami starají o design a kdyby se to pospojovalo, tak je ta organizace v podstatě funkceschopná. Nemusí to stát žádné velké peníze, jedná se o tři nebo čtyři lidi.

Podle Vás na českém trhu chybí osvěta, co dokáže design?

Představte si, že jste podnikatel, počítáte čísla, myslíte jenom technicky, vůbec nevíte, co to design je, jenom o něm slyšíte a pak se v novinách dočtete, že design je porcelánová holinka. Spojíte si to se slovem průmyslový design a řeknete si: „Tenhle člověk pro mě nemůže nic udělat.“ Nevíte o tom, že někdo umí udělat i stroj nebo lokomotivu a dokáže ji esteticky tak naladit, že když ji postavíte vedle konkurence, zákazník si vybere vás. K tomu vůbec nedojde, protože se publikuje jen lifestylový design nebo art design, který nesouvisí s tím průmyslovým. Samozřejmě také vydělává peníze, ale ty výtvarné věci si kupují lidé, kteří už jsou na to naladění a chtějí ty věci mít doma. Ale nejsou to velká čísla, ta dělají velká množství sériových výrobků, které se potom derou do celého světa. Když někdo vyrobí sebeluxusnější křeslo nebo lavici, tak to bude za 100 tisíc, ale nebude to stroj, který se prodává za 60 milionů. Dobrá, těch křesel za 100 tisíc se prodá stejný počet jako těch strojů za 60 milionů. Ale rozdíl v přínosu pro stát je jasný.

Není řešením udělat dohodu s Profilmédii, aby v cenách Czech Grand Design vyhlásili kategorii Průmyslový design a Design management? Protože on mají mediální potenciál.

Bylo by to chytré spojení, protože oni mají schopnost medializace, mají postavení a dělají to dobře. Ale nemyslím si, že je za tím osvěta designu a nějaká veřejně prospěšná činnost. To je absolutní kalkul a byznys. Oni si tím dělají prostředí pro své firmy, které prosazují, a lidi, kteří s nimi spolupracují. A když by do toho měli pustit průmyslový design, tak by mysleli designem oblast mnohem širší, než nyní spravují. Nepřinese jim to žádnou medializaci, protože oni potřebují ukazovat životní styl, na základě kterého jsou schopní nabízet spřízněné firmy, a my s průmyslovým designem do toho moc nepasujeme. Zajímavost průmyslového designu je v číslech, ale ne v tom, jak to vypadá. Tomu už člověk musí rozumět, aby poznal, jestli je nějaký složitý stroj lepší než jeho konkurence. Nejde to dobře publikovat bez nějakého vysvětlujícího článku. Obyčejného člověka víc zajímá, jak vypadá doma jeho hrnek než jak vypadá stroj, na kterém někdo vyrábí boty.

Vaše studio Divan musí proaktivně vyhledávat klienty a vysvětlovat jim sílu designu, nebo už se obrací oni na vás?

Z velké části už se klienti buď vrací, nebo nás oslovují na základě různě předaných informací. Buď přes semináře, přes publikování nebo přes kolegialitu podnikatelů, kteří se navzájem znají. Pak máme také svůj způsob jak hledat klienty, jak si je vytipovat, jak je oslovovat, je to určité know-how, se kterým pracujeme. Stejně tak máme proces tvorby designu vytvořený do určitého systému. Jsme v Čechách působící společnost a chystáme se překročit hranice, abychom začali lovit i v zahraničí, ale není to vůbec jednoduché, protože pořád jsme východní segment. Průmyslový design je taková hodně lokální věc, přes hranice se v něm moc nechodí. V našem oboru je důležitý obrovský dialog, kdy se informace nepřetržitě předávají, mění a ovlivňují navzájem. Když je tedy dělaný z gruntu, když někdo nepřinese konstrukci a neřekne: „Já ji chci urovnat.“ To je takový urovnávací design, to už není tvorba.

To znamená, že ve firmách, pro které pracujete, trávíte hodně času?

Je to nějaký způsob komunikace, který si zvolíme. Někdy to jsou e-maily, ale já jsem rád, když můžu osobně jednat, protože jsem mluvka. Mám rád dialog od začátku. Když klient přijde, že chce spolupracovat, tak já z něj začnu tahat zadání, co si za tou věcí představuje, co s ní chce dokázat. Na základě toho zadání dám dohromady rozsah, co pro něj můžeme udělat a z toho potom stavíme nabídku. Aby to bylo srozumitelné na obě strany. Já jasně vím, co po mně chce, on jasně ví, co ode mě může očekávat a na základě toho se domluvíme.

Jaký máte názor na téma design management?

Neumím si úplně představit, jakým způsobem zjišťovat ekonomický přínos designu, protože každá firma si chrání informace o své prosperitě. Mám na stránkách prezentaci takového způsobu, že když chci kvalitní design, tak to začíná kvalitou designéra. Je to o všech krocích a když je provedu kvalitně, tak musím mít na konci kvalitní výrobek. Tvrdím, že průmyslový design je z části definovatelný. V zadání je tolik mantinelů a tolik daných věcí, které musíte respektovat a tím se vám definuje výsledek. A když je dobře zvládnutý management tohoto průběhu, tak to musí končit úspěchem.

Věřím tomu, že může být nějaký princip, na kterém by se to dalo předvést. Může to být z pohledu výrobce, jak management procesu je pro něj přínosný, a může to být obráceně, jak designér má managovat sám sebe, svoje studio a svůj projekt. Na jedné straně stojí manažer studia a na druhé straně manažer výrobce. A to jsou v podstatě stejní lidé.

Máte pocit, že design management je potřeba?

Myslím, že u většiny firem chybí produkt manažer, který by hodnotil, co je potřeba v produktech změnit nebo vylepšit a který potom provokuje konstruktéry, designéry nebo technology ke změnám. A někde tam v tom místě je pozice design manažera.

Dnes v podnicích pozici design managementu zvládá obchodní oddělení, marketingové oddělení, výrobní oddělení. Oni to mají mezi ty své funkce rozdělené, takže všichni dohromady dělají design management, ale nemají tam jednoho člověka, který by měl o něm ponětí ve strategické rovině.

To je samozřejmě o velikosti firmy. Pokud produkuje jeden výrobek za rok, tak to asi nefunguje, ale jestliže jich bude chrlit deset ročně, tak už se takový člověk v tom musí orientovat a koukat shora na jednotlivé sekce, o kterých mluvíte. Když je ve firmě produkt manažer a jednám s ním, tak je komunikace vždycky lepší, protože si hlídá, že dělá inovaci výrobku, ať estetickou nebo technickou. Už si sám říká co chce, kam a proč to chce posunout a jaké jsou tam možnosti.

Ve firmě Linet, se kterou dlouhodobě spolupracujete, to funguje? Je tam osoba produkt manažera, která je schopná vývoj designu řídit?

Ano, tam je i určitá hierarchie lidí, kteří jeden druhému říkají, co po kom chtějí, a s designem Linet umí pracovat úžasně.

Vyvíjel se přístup Linetu k designu od té doby, kdy jste pro ně začínal navrhovat?

Určitě vyvíjel. Proces je tam lépe organizačně zvládnutý. Nemůžu ale říct, že by v tom vývoji byl nějaký velikánský skok, oni už od začátku spolupracovali výborně. Myslím si, že Zbyněk Frolík má rád design, zná jeho hodnotu a má rád inovace. Každou novou věc od začátku staví na základě inovací v konstrukci a hned ji kontroluje po designérské, estetické stránce, hned staví designéra vedle konstruktéra. Jediný rozdíl mohl být, že když se stavěl první Multicare, jednalo se o vlajkovou loď, která měla být postavená na maximum. Nebylo tam žádné omezení z produkce nebo technologie, všechno se dělalo jenom pro design. Čili i konstrukční věci, které byly velice inovativní, se podřizovaly designu. Při přípravě prvního Multicaru byly konstrukce a estetika hodně rovnocenné a ovlivňovaly se navzájem. V druhém Multicaru to bylo trošku jinak, protože firma byla naplno rozeběhlá a byly tam určité procesy, systémy, výrobkové řady. Čili bylo potřeba podřizovat se jednotlivým celkům, ale v inovacích zůstaly prostory, kde se dalo tvarovat zgruntu a to jsou místa, kde se vtiskával nový design. Zkoušeli jsme třeba dělat průhledné postranice a došli jsme sami k tomu, že to je hloupé a že je lepší jít po nových technologiích. Byl tam tedy nějaký rozdíl. Ale to, jak byl řízený ten proces, jaká byla úcta a respekt k designu, tak to je podle mě stejné.

Linet se zabývá analýzou konkurence, nebo jste to pro ně zpracovávali vy?

Z technického hlediska se určitě zabývají konkurencí a tím, jaké jsou inovace, jaké se používají technologie. V tom mají absolutní přehled. Konstruktér, který je zároveň spoluautorem designu, se na základě špatných vlastností konkurence snaží vyřešit výrobky Linetu chytřeji.

Můžete vznik a vývoj nového designu popsat v časovém měřítku? V Techu trvá vývoj třeba až dva roky, v TONu je to maximálně rok od prvních skic do zavedení do prodeje.

U TONu je ten proces určitě kratší, protože je založený na jejich technologii, proto hodně rychle dokážou svůj návrh přenést do reality, aby udělali první prototypy. V případě Techa to bude problematičtější, protože nemají kompletní vlastní výrobu a musejí dělat subdodávky. V Linetu je tak obrovský vstup technologií, že se to rozvleče na dva až čtyři roky. Nový Multicare trvalo vyvinout přes tři roky a bylo třeba vyrobit tři radikálně rozdílná lůžka. Udělali jsme první prototyp, který se zkoušel, dělali jsme s ním průzkumy, jezdilo se po obchodnících. Pak se dělal se druhý prototyp, na tom se zjistily další věci ohledně bezpečnosti a musel se vyrobit i třetí prototyp, který teprve byl prezentovaný. Byl to několikastupňový proces.

Co je pro vás jako pro studio měřítkem toho, že jste udělali dobrý design? Je to cena za design nebo ekonomický úspěch výrobku?

Je to několik věcí. Jedna z prvních je, že klient přijde znovu. Je tam spokojenost, že mu to přináší nějaký úspěch. Zajímají nás i ekonomické vstupy, ale ty nedokážeme zhodnotit, protože mohou být schopností obchodníka, ne kvalitou designu. Samozřejmě to děláme proto, aby klient vydělal a my jsme vydělali s ním, ale také si myslím, že každý designér je exhibicionista a chce být vidět. Takže nemůžu říct, že bych přál úspěch a peníze jen firmám, ale samozřejmě chci peníze a úspěch také pro sebe. A pak máme také vlastní měřítko statisfakce. Je tu třeba nějaký problém a na začátku si říkáme, že to je nemožné, je tady milion výrobků, že to nikam neposuneme. A pak tam něco přijde a udělá se nám husí kůže, zamrazí v zádech a řekneme si: „Nevypadalo to, že s tím něco uděláme, ale tohle je fakt super.“ Máme z toho vlastní potěšení. Ale taky to někdy dopadne tak, že výrobce produkt nedokáže prosadit. Sice cítíme, že jste tu práci udělali dobře, ale neschopností podniku nebo jinými vlivy to potom nedojde na trh tak kvalitně, jak bychom si to přáli.


Články z našeho blogu

13. 3. 2015

Nová případová studie Teta

Mezi zajímavé české firmy, jejichž příběhy sleduje projekt Designem k prosperitě, nově přibyl prodejce drogerie Teta. Majitel...
+Další články

Design Audit je nová služba, která pomáhá českým firmám zvýšit konkurenceschopost. Poskytujeme objektivní analýzu stavu designu ve vaší firmě, přinášíme obecná doporučení i návrhy řešení konkrétních problémů. Přečtěte si víc