16. 1. 2013

TECHO, rozhovor s Pavlem Lůžkem, ředitelem vývoje produktů

Museli jste v devadesátých letech ovlivňovat svoji činností a nabídkou také stavbu a koncepty kancelářských budov. Jestliže jste byli propagátory openspace kanceláří, a ty se tady do počátku 90. let  moc nestavěly, tak jste museli být v interakci s architekty a developery, kteří vyvíjeli administrativní budovy.

Strašně záleželo, kdy jsme se k projektu dostali. V době po revoluci byl boom, svět se hrnul sem, do centra Evropy. Učili se výrobci nábytku, učila se architektonická studia i developeři. Samozřejmě do toho vstupovali také investoři, z nichž někteří byli poučeni podobnými investicemi ze západu a tuhle svou zkušenost sem přenášeli. Nedá se říct, že by tu byl někdo, kdo by nesl vlajku. Ale na druhou stranu Techo byl vždycky lídr. Už jenom proto, že jsme přišli s tím, že klasickým kancelářím už bylo odzvoněno a že musíme jít do otevřených kanceláří.

Řešili jste někdy otázku, zda by pro vás nebylo výhodné mít vlastní designérské oddělení?

Nemáme zaměstnaného designéra, ani jsme to tak nechtěli. Řešili jsme to, ale myslím, že bychom ho nezaplatili. Evoluce produktových řad je řádově na roky. Když vezmu v potaz velikost naší firmy a branži, ve které se pohybujeme, tak to trvá zhruba dva roky, než se nám podaří dát produkt od výroby.

Obchodníci by to potřebovali, architekti by to rádi viděli, ale návratnost investice do vývoje v našem  oboru není tak ideální, aby se to dělo rychleji. Ze začátku jsme se snažili, abychom každý rok představovali něco nového. Nemusel to být nutně stůl, představovali jsme třeba věšákovou řadu. Ale to je spíš marketingový pohled, abyste se připomněl architektovi.  Mezi naše klienty patří např. banky, pojišťovny a mezi tím je vždycky architekt. Ta doba, kdy ředitel zavolal sekretářce a řekl: „Zkus támhle koupit tři stoly,“ skončila po revoluci. Všichni pochopili, že je třeba mít architekta.

Ve vývoji vašeho nábytku je množství vstupních parametrů, které je třeba dodržet. Jakou roli v tomto složitém systému hraje design?

Pro mě design je především právě průmyslový design. Věc může být hezká, ale především musí fungovat. Nám možná trochu pomohlo, že jsme se rozhodli, že se budeme držet „funkcionalismu“ a strohosti, což téhle myšlence hodně napomáhá. Snažíme se propagovat myšlenku, že náš výrobek v kanceláři nesmí rušit, nesmí překážet a je tam kvůli tomu, aby sloužil. Máme strohé tvary, ale to je naše filozofie, protože my si myslíme, že kancelářský nábytek je nástroj. Myslíme si, že je třeba držet  určitou tvář. Náš nábytek je strohý, jednotvárný a „šedivý“ také proto, že v interiéru jsou především lidé a ti jsou barevní. Zároveň jsme byli jedni z prvních, kteří začali tlačit umění do kanceláří.

Ale čím je něco jednodušší, tím je komplikovanější udělat to pěkné. Jde nám tedy především o to, aby produkt fungoval. Když se ještě povede, že náš nábytek vypadá pěkně, tak je to jako ve sportu. Můžete být připravený, ale musíte mít zároveň štěstí. Záleží totiž také na tom, kdy s produktem jdete na trh, kolik investujete do reklamy. Můžete mít geniální věc, ale když se všechno nesejde, tak to může mít fatální dopad na prodej.

Pokud se shodneme na tom, že pro vás není design jen to, co je hezké, máte dobrou zkušenost se svými designéry v tom, že vám pomáhají řešit technologickou stránku produktů?

Já jsem strojař. Když jsem chodil do školy, učili jsme se kreslit. Když jsem si něco namaloval, musel jsem pak jít do dílen a musel jsem si to umět vyrobit podle toho výkresu. To je neuvěřitelná škola, kterou bohužel dnes designéři nemají. Mají úžasý software, ve kterým namalujete všechno. Ale převést to do reálu je strašně komplikované. Myslím si, že proces vzdělání má právě tady obrovskou díru. Nové technologie jsou velmi kreativní, lidé jsou díky nim neomezení, ale nemají tu zkušenost, která vznikne tím, že si něco nakreslíte tužkou a pak si to musíte někde stlouct. Tam dostáváte vztah mezi tím, co vymyslíte a přemýšlením nad tím, jak to vlastně vyrobit. Takže máme spoustu nádherných návrhů, ale jsou v podstatě nevyrobitelné, nebo jsou vyrobitelné s tak obrovskými náklady, že to prostě není efektivní a nikdy to nevznikne. A bohužel drtivá většina lidí, který tvoří design, postrádá tuhle zkušenost a praxi, protože neznají technologie. To je velká kapitola, protože technologie byly nějaké před dvaceti lety, ale teď jsou úplně jiné.

Pokud spolupracujete s nějakým designérem, tak ho asi musíte seznámit se svými technologiemi.

Vždycky je nutná nějaká konfrontace. Například architekt přijde s nádhernou věcí, ale my ji prostě nemůžeme vyrobit. Není to jen o mém názoru, ale musíme také kalkulovat cenu a možnosti, které máme. Já jsem zároveň zodpovědný za kancelář v Číně, kde také vyrábíme a kde zároveň vyvíjíme, protože je to tam mnohem rychlejší a flexibilnější. Díky tomu teď máme úplně jiné možnosti a technologie, než jsme měli před pěti nebo deseti lety. Technologie hliníkových odlitků nebo protlačovaných profilů pro nás tady dřív byly příliš drahé.

Jak se dohodnete na tom, jestli teď máte vyvíjet kancelářské zařízení nebo jen stůl?

Myslím, že je těžší a těžší klást si otázku, zda se má něco vyvíjet nebo ne. Protože když se pak díváte, na základě čeho to prodáváte, tak začíná být víc a víc markantní, že o ten stůl vůbec nejde. Zákazníka zajímá cena, zajímá ho kdy produkt dostane a v jaké kvalitě.

Jak se tedy rozhodnete, co designérovi zadáte na vývoj? Sledujete trendy, děláte rešerše trhu, analyzujete konkurenci?

Jezdíme na výstavy a v tendrech, kde se naši obchodníci utkávají s jinými firmami, sledujeme konkurenci. Náš „píseček“ ale není nijak velký a díky krizi je nás míň a míň, o to je konkurenční boj ostřejší. Obchodníci ale hlavně nosí reakce klientů na naše produkty a ty reakce jsou značně rozdílné.

Jak přesně funguje váš postup při vyvíjení nového produktu?

My máme ISO, a to přímo říká, jak by se to mělo dělat. Začíná se zadáním, predikcí ceny. Pak můžeme začít tvořit, to znamená, že se hledá konstrukce. Když se dohodneme, tak se začnou dělat prototypy, zkouší se a konfrontují se s normami a technologiemi, které chceme použít. Znovu se kontroluje, zda vychází cena a také se vyjadřuje obchodní oddělení. Samozřejmě to je pouze teorie, realita je ale mnohdy jiná. Neustále probíhá dialog a konfrontace a neustále se dělají nějaké úpravy.

A v celém tom vývoji jste v kontaktu s designérem?

My si designéra v podstatě pronajímáme. Domluvíme si základní částku za čas, který nad návrhem stráví, a abychom ho do projektu ještě více zapojili, hlavní benefit jsou pro něj procenta z prodeje produktu. Je to pro nás výhodné, protože chceme, aby pro to designér udělal maximum.

Jak dlouho trval vývoj vašeho posledního stolového systému „4ever“?

Dva roky. Rok jsme propásli, protože jsme měli nějakou představu, ale pak jsme zjistili, že to nefunguje a museli jsme začít od píky. Chtěli jsme vyvinout stůl, u něhož bychom i atypické rozměry byli schopni řešit v cenové hladině typového nábytku. Na základě konstrukce, která je z profilů, můžeme jeho rozměry modifikovat do třech stran. Na stolovém systému „4ever“jsme spolupracovali s Hansem Verboomem. Je pravda, že máme dva dvorní designéry, Petra Koláře a Hanse Verbooma. Petra Koláře máme pro ty klienty, kteří mají rádi strohost a Hans Verboom nám dělá tak trochu věci do „kulata“.

Jaká jsou vaše měřítka toho, zda je ve finále produkt úspěšný či nikoli?

To je strašně zajímavá otázka. Máme stoly, které vyhrály Red Dot, ale nikdy se neprodávaly. Já většinou říkám, že když má výrobek „stigma Red Dotu“, tak se to nikdy moc neprodává. Třeba právě stůl WOT má takový zajímavý nápad, že má stejně vysokou desku jako nohu. Ale když ty stoly dám k sobě, tak mi mezi nimi vznikne mezera. Tohle je příklad toho, že ten stůl může být úžasný, ale má svoje limity. Stejné to bylo se stolem Focus 1 s levitující deskou, který také dostal Red Dot, ale skoro žádný jsme neprodali. Všem se líbí, všichni ho chtějí mít na fotkách, ale fakticky to byl obchodní propadák.

Máte tedy spíše zkušenost, že se lépe prodávají jednosušší produkty?

To se tak nedá říct. My máme obecně vzhledově jednoduché produkty, barevně i tvarově. Ale kdybychom si udělali rovnici, že když to má dobrý design, tak se to bude dobře prodávat, to tak nefunguje. Mám ale dobrou zkušenost s tím, když ukážeme nějakou věc a polovině lidí se to líbí, zatímco druhé půlce ne. To má předpoklad, že se to prodávat bude. Když se to líbí všem nebo všichni říkají, že je to ošklivé, tak je to špatně. A právě Focus se líbil všem.

"


Články z našeho blogu

13. 3. 2015

Nová případová studie Teta

Mezi zajímavé české firmy, jejichž příběhy sleduje projekt Designem k prosperitě, nově přibyl prodejce drogerie Teta. Majitel...
+Další články

Design Audit je nová služba, která pomáhá českým firmám zvýšit konkurenceschopost. Poskytujeme objektivní analýzu stavu designu ve vaší firmě, přinášíme obecná doporučení i návrhy řešení konkrétních problémů. Přečtěte si víc